Běšinářský srazík vlahým pohledem Limsik aneb Schwejkovy lapálie

Po přečtení nádherného Terezčiného článku, plného poezie a dobrých vtipů, již asi nemám příliš dobré šance na lepší umístnění, než je 2. místo mezi chlapy, ale i tak se pokusím podat jakýsi zamlžený pohled na svou první Běšinářskou účast. Bohužel, my jsme fotky žádné nedělali, ale dovolila jsem si použít dvě fotografie, které jsou osobní a tímto děkuji autorům. Snad se na mne nebudete zlobit.......

Závodně-tuningový srazík jsme započali již ve čtvrtek toho očekávaného týdne, kdy můj manžel referoval po "vydařené" jízdě Schwejkovi, že spálil olej v našem žluťáskovi (Zorovi). S pocitem, že je jinak vše v naprostém pořádku a my v pátek ráno odjedem, jsme se vydali se Schwejkem potýraní fitcentrem směr domov v jedné hodně zapadlé vesničce, do doby našeho přistěhování klidné, od doby našeho přistěhování plné živých diskuzí, s čím že to vlastně ti Hunčovští se vším jezdí........ Nutno podotknout, že zkušební jízda Petra Houšky nazvedla místní štamgasty od piva (máme hospodu cca 150 m :o)) Ale vraťme se k přípravám. Klid mého manžela mne usvědčil, že je vše ok, tudíž informace, že autí opravené není, mne v deset večer poněkud vyděsilo. Po jasné výměně názorů, který ten olej tam vlastně nalijeme, byla údržba provedena a vše vypadalo v normálu, tudíž jsme se odebrali do pelíšku. Ráno krásné, zima jako v psírně a my již za rozbřesku dobalovali potřebné peripetie, drogy (káva, fridex apod.) i nářadí. Stejně jako Tad i já ráno rozdávala úkoly při zjištění, že naše kočky po ty 3 dny naší nepřítomnosti asi nebudou vůbec nic žrát. V létě by mi to asi bylo jedno - myší je všude dost - ale přeci jen----doba ledová v říjnu je doba ledová. Mezitím, co se Schwejk pokoušel sehnat nějaké kočičí papů, prováděl manžel poslední opravy a úpravy a já už jsem si říkala - při pohledu na program srazu, že snad nikdy nevyjedeme a zmeškáme úvodní disciplíny (ti, kdož ví, jak to dopadlo, jistě chápou, že bych si to vyčítala do konce života). Když se Schwejk vrátil, že mu prasklo v litru lanko, začala se mě zmocňovat určitá nervozita, nicméně jsem zachovala klid a vyslala na hon za potravou svého manžela. Kupodivu uspěl, Schwejk opravil závadu a mohli jsme vyjet. V tu chvíli jsem ještě nevěděla, že v Berouně na nás (již pravděpodobně patřičně zmrzlý) čeká Stěpán - plánovaný mitfára Schwejka. Cesta do Berouna probíhala v relativní pohodě do té doby, dokud jsem ve zpětném zrcátku nezaregistrovala valící se kouř ze zadní části naší tisícovky. Hádáte správně - řídil Schwejk a při svých jízdných vlastnostech si neuvědomil, že náš 30 let opečovávaný litránek nejel v životě větší rychlostí než 90 km/hod a delší vzdálenost než 50 km........výsledek na sebe nedal dlouho čekat. Naštěstí problém nastal u benzínové pumpy, kde s červeným frňákem a s vyblafnutou krabkou cigaret poskakoval Štěpánek. Při pohledu na Schwejka mne trochu mrazilo, neboť narůstající deprese byla znatelnější a znatelnější a kupodivu ani na mé výzvy: "usměj se, brouku" nereagoval. Závada však díky schopnostem všech třech přítomných mužů, já jsem jen kibicovala, byla po odpojení termostatu a zajištění trubky novou sponou, odstraněna a mohlo se vyrazit. Myslím, že Štěpán byl již štěstím bez sebe. Pesimistický názor mého muže, že do 12 v Běšinách nemůžeme být, ani kdybychom letěli, se nepotvrdil, takže jsme do kempíku dorazili kolem 11 hodiny s dost zásadním kručením v bříškách. U mého manžela se to ovšem projevovalo celou cestu. Překvapil nás prázdný kemp a nízká účast, ale jak jsme později pochopili, byl to jediný okamžik, kdy v místní restauraci byli relativně úsměvně naladění, bylo tam prázdno a měli něco teplého k jídlu. Po naplnění pupků jsme se jali vymýšlet další plány s přesvědčením, že první disciplíny ve 12 nezačnou......V tom okamžiku však již začali dojíždět ostatní nám známé posádky, na které jsme se neskutečně všichni těšili. Známý zvuk nových, avšak již zajetých motorů, hvízdání gum a halas nás přesvědčil o tom, že se máme v dalších hodinách na co těšit. Po velké vítačce s jednotlivými adepty na medaile jsme se já s manželem odebrali na první jezdecké disciplíny, což byla jízda zručnosti a Schwejk, obklopen svými obdivovateli, fanynkami a otevřenými kapotami, se zabořil do jednotlivých údržbářských a opravárenských činností.........

Za výsledek jízdy zručnosti musím poděkovat dvěma lidem: za prvé je to můj manžel, jenž se na místě navigátora osvědčil pro mne až neočekávaně a za druhé je to jedna žena (nebudu jmenovat), která mne donutila učinit ještě druhý pokus. A vyšlo to. díky díky díky, byla to pro mne, když nepočítám diplomy z táborů ROH (mimochodem se mi ty tábory vyplatily při nočním orienťáku, neb má chůze na chůdách jistě brala organizátorům dech....:) jediné ocenění, které jsem kdy dostala......Jízda zručnosti Tadeášky a Stanleyho a Stenleyho a Tadeášky pro mne byla něčím neskutečným a dlouho jsem se tak nezasmála, musím říct, že hláška: "tak kam mám jet"..."no, já nevím, já chci domů"..mne dostala na kolena. Co se týče Schwejka, buď byl již v té době tak černý, že nebyl k rozeznání v nastávajícím soumraku, nebo byl někde ......no já nevím. Do večera jsme ho s manželem nespatřili, naštěstí jsme klíče od chatky měli my, tudíž jsme byli ve výhodě. Večerní posezení v narvané hospodě s nedýchatelným klima nás naprosto odrovnalo a s očekáváním náročné soboty jsme se odebrali spinkat. Kupodivu, nějak se tam objevil i nepříliš naladěný Schwejk (tímto bych chtěla poprosit naše odborníky, jestli by se na Schwejka nemohli podívat a trochu ho "poladit" :o) Nevím, jak je to možné, ale dopolední disciplíny nás poněkud minuly, neb "mí muži" v chatce vyžadovali jídlo, pozornost a další záležitosti. Mrzí mne to, ale příští rok si jistě s Tadeáškou poměříme síly v tahání auta na čas :o) Co ty na to? Ale dostanu se k tomu hlavnímu, a to byly závody o pohár Škodateamu.

Musím říci a tímto vzkazuji organizátorům, opětovné díky díky díky díky. Něco tak úžasného, plného adrenalinu (hlavně z obavy, že něco zkazím a tak :o) jsem v životě nezažila a když už nic jiného, tak na tohle se budu těšit celých 6 měsíců. Bylo to super, organizačně skvěle zvládnuté, systém časových kontrol propracovaný a přestože se nám, díky znovuobjevené závadě s olejem, nepodařilo dokončit závod, tudíž jsme "vyfasovali" nějakých pár tisícovek trestných bodů (pozn.: dle mých propočtů by se manžel se svým řidičským umem umístil asi na 14. místě v kategorii, což je víc než skvělý výsledek), považuji celý závod za víc než vydařený....Je sice pravda, že jsme poněkud častěji sledovali zpětné zrcátko, neb startující závodník za námi, byl Schwejk a my jsme ho více neviděli než viděli (později jsme byli informováni o určitých technických závadách – též opakovaných – na trati, nicméně Schwejk se Štěpánem vždy vše bravurně zvládli a stihli včas. Evidentně si Schwejk s naším holubím fárem rozumí lépe než s pěknou ženskou :o)

...no i když, člověk nikdy neví...

Byli jsme unavení, hladoví, ale šťastní a to je důležité. Večeře na jiném místě než v kempu mne potěšila, neb to byl do té doby jediný okamžik, kdy se celá naše grupa, včetně naplavenin mé a mého manžela, dala dohromady.

A potom už jen úspěšné vyhlášení a zábava. Jen mne opravdu mrzí, že v LadyCupu nebyl jednou z nejúspěšnějších žen Stanley, myslím, že by mu to slušelo a po přečtení výsledků ze sprintu jsme s manželem pochopili, co vlastně to celé odpoledne Schwejk dělal - předělával se na babu, aby se mohl účastnit závodu jako lady. To, že nám Štěpán zatajil svou úspěšnou účast na sprintu s velmi uspokojujícím výsledkem rychlosti v pěší chůzi, o tom už ani nemluvím... :o)

Co říci závěrem? Bylo to vážně moc dobré a přestože jsou celé tři dny velmi náročné jak fyzicky, psychicky i finančně, děkuji tímto těm lidem, kteří nás pozvali a tak nějak vzali mezi sebe. Na jaře se určitě uvidíme, ovšem nevím, s jakým vozem, neb se v těch plánech Schwejka a mého muže nějak začínám ztrácet. Organizátorům a především eRmanovi zdar.