21. listopad 2006

Vzpomínka na Škodu 1000 MB 1967

Rubrika: Hundrtky a Litrovky, Přečteno: 5212×, Komentářů: 8, Líbí se Autor:
Mé první auto, aneb vzpomínka na Embéčko

Píše se rok 1999, je mi 16 let a rok po přečtení prvního inzerátu jsem konečně koupil své první auto - Škodu 1000 MB r.v. 1967.

Stála kousek od našeho sídliště ve staré zástavbě rodinných domků. Vybledlý lak, zrezlé puklice, bez baterky, výfuku a možnosti natočit motor. Ale co za 1500,- neber to, (dnes nechápu, že jsem to kupoval).

Po předchozích zkušenostech, kdy mi auto nechtěl skoro nikdo prodat, byl tenhle chlápek naprosto v pohodě. Vytáhl lano, zapřáhl Embéčko za favorita a přes tu nejrušnější křižovatku jsme přejeli až na parkoviště kousek od našeho paneláku.

A proč jsem si nedal auto až k domovu? Páč to naši nesměli vědět, no spíš jsem neměl potřebu jim to říkat, natož se ptát.

Takže mé plány jak koupím auto a budu hned jezdit jsou ty tam, ale o to je vše napínavější a zajímavější. A asi právě proto nebylo Embeso jen autem na blbnutí, ale učební pomůckou, hlavním zájmem, zábavou, starostí..., no však to sami znáte.

Následující dny kontroluji podrobněji stav a chybějící díly. Sehnal jsem baterku, zkusil zastartovat, ale motor nemá ani snahu chytit. Následuje povinná četba "Opravy a údržba Š 1000 a 1100, 100 a 110".

Koncem léta jsem měl nějakou chřipku a tudíž nemohl nic dělat a docházet k Embéčku. Každý den kolem něj chodila z práce kamarádova matka, která věděla že je moje. A právě když jsem byl nemocný, tak u nás zazvonila, že ho někdo rabuje. Mamka chudák nevěděla o čem mluví. Zašla za mnou do pokoje a zeptala se:

"Ty máš auto? Proč si nic neřekl, teď tady byla..."

U toho parkoviště naštěstí dělal kamarád (Štycha), který ty sv**ě rozehnal.

No představte si to, oni ho hodili na bok! Takže na levé straně vysypaná okna a promáčklé dveře. Když se moji milí rodičové tímto stylem dozvěděli že mám auto, tak vzal brácha svojí stodvácu a s tátou ho na laně přitáhli až před barák. Přes okna dali igelit, aby do něj nepršelo. Ani jsem nečekal s jakým klidem to vezmou. Vše teď bylo mnohem jednoduší, žádná schovávačka. Štycha mi sehnal vysypaný boční okna, s tátou jsem zajel pro jiný motor, prej plně funkční, za 500,-. Po výměně měl sice snahu chytat, ale jen snahu.

Já v tu dobu ve druháku jako automechanik, byl na školní dílně. Domluvil jsem se s mistrem Vlčkem, že bych dělal na svém autě, když nám sem toho moc nejezdí. On, ať si to vyřídím u vedoucího dílen, to se povedlo a opět táta s bráchou odtáhli Embéčko do učiliště v Radotíně.

Za pomoci mistra jsem rozebral motor a zjistil že ten údajně "dobrý" motor má ztuhlé a zlomené pístní kroužky. Práce šla pomalu, protože jsem nemohl dělat jen embéčko. Kromě mě nesměl pochopitelně na autě nikdo jiný dělat. Moje auto, moje práce. Nakonec se vše povedlo, mistr našel ve skladu staré zásoby pístních kroužků, těsnění pod hlavu a jiné drobnosti. Koupil jsem nové svíčky a motor běhal jak hodinky. Asi po měsíci od přitáhnutí, mě čekala první motorizovaná jízda s Embéčkem domů. Dobrovolných pasažérů bylo víc než dost a jelikož jsem byl trochu nervózní, že pojedu po silnici, omezil jsem se jen na dva nejbližší kámoše. Musím říct že nervozita opravdu zapůsobila, řídil jsem po druhé v životě a to poprvé byl Moskvič (fofr klacek pod volantem) jen chvilku na velkém parkovišti.

Dojeli jsme v pořádku, ale jízda byla pomalá a trochu nejistá. To se ovšem po pár dalších jízdách hodně změnilo. Auto bylo konečně pojízdné, to ale neznamená, že budu jen jezdit, ba naopak.

S kamarádem Tomášem jsme se pustili do brzd, nové pakny, prasátka atd. Po práci jsem ho vždy rád s velikou chutí odvezl, no spíše hodil domů. On byl pochopitelně také rád, ale bál se. Já totiž nejezdil nikterak pomalu a zatáčky jsem si vychutnával. Pokaždé, když si myslel, že jedeme příliš rychle, před zatáčkou křičel "Viktore zpomal!!", ale to měl smůlu, naopak jsem to poslal více do smyku. Kdekdo může říct, že jsem byl nezodpovědný a možná že trochu jo, ale já už byl s Embesem tak sžitý, že jsem opravdu vycítil kdy musím ubrat.

V průběhu následujícího roku jsem koupil druhou tisícovku na díly bez papírů. Odvezli jsme jí na kraj Prahy, kde byl náš "sklad ND", chvíli s ní blbli a pak komplet rozebrali.

U Embéčka jsme pak asi dvakrát měnili převodovku, už ani nevím proč, ale je to "sranda" dělat auto na parkovišti před panelákem. Někomu to evidentně vadilo a nechal mi Embéčko odtáhnout. Jediné štěstí bylo, že jsem stál vždy na kraji a za mnou stával soused. Normálně dopoledne přijela odtahovka, měli odstranit vrak, tak jak to běžně dělají. A jelikož auto bylo zablokované, měli smůlu. Nepodařilo se zjistit, kdo to objednal.

Taky mi někdo zničil zadní hliníkovou mřížku, asi chtěl vypáčit espézetku.

Kolem února, března jsem byl tak trochu donucen auto prodat, ale bez toho výborného motoru, s Tomášem jsme odpoledne, než měl přijet kupec, vyměnili motor. Nedopatřením se sešli kupci dva a začali se dohadovat, kdo že to koupí. Nakonec si mé krásné Embéčko odvezli kluci v novém BMW. To byl konec mé první Škody 1000 MB a od té doby jsem jinou neměl.

I když málem ano.

Je jasné že se mi začalo stýskat, jenže ne jen po autě, nýbrž po Embéčku. Pár týdnů po prodeji jsem začal opět pročítat Annonci a našel tisícovku v Lysí n. L. Zjistil jsem si jak jezdí vlaky a vydal se na cestu. Na místě jsem zjistil, že je sice v dobrém stavu, ale nedostavěná. To před panelák postavit nemůžu. Trochu jsme se zapovídali a pak mi nabídl jestli nechci Spartaka, sice lehce přestavěn na Octávii, ale přece Spartak. To už je ovšem jiný příběh jménem Škoda 440 r.v. 1958.

Doufám že na vás nebyl článek moc dlouhý a alespoň trochu se líbil. Už delší dobu nejsem Škodovkář, ale i tak Škodě zdar. Jsou to báječný auta a rád na ně vzpomínám, obzvláště na Embéčko.

Čau Viktor


Rubrika: Hundrtky a Litrovky, Přečteno: 5212×, Komentářů: 8, Líbí se Autor:
Ano, ano,ano. Je to srdeční choroba. 😀D
Je jasný,Škodamánie je nemoc,ale v tomto případě cítím,že se již ke Škodovkám nevrátíš.Před nějakýma 15 rokama byl můj sen Fiat 128 Coupé,já měl zákaz si ho koupit,nesměl jsem ani Erko kterým jsem byl nakaženej.Táta mi prodal Š 120,kterou jsem vyměnil za Rapida a postupem času(12 let) jsem se dopracoval k Erku.Vůbec si to nedokážu vysvětlit,proč Erko,ale je to fakt asi o tom srdci,prostě to tam je a nic s tím neuděláte.
ano ano...moc pekny clanek a zajimavy pribeh...skodamanie je proste nemoc, ktera se projevuje ruznymi zpusoby...jeden shromazduje co muze, druhy se venuje jednomu, treti deseti najednou a ctvrty je podobny pripad jako Ty...oslovilo ho to a byt jeho cesta vede jinudyma, je vysoce pravdepodobne, ze ho zase nekdy svede zpatky...jedno je ale jiste...kdo jednou skodamanii opravdu trpi, uz se nevyleci...🙂
Moc pěkný článek !!!! Co dodat ? Snad jen Díky a ať se Ti daří -o)
Děkuji a jsem rád že se článek líbí. Ale musím vás zklamat, v nejbližší době mě nesmí ani napadnout koupě jakéhokoli auta. Protože mám na dvoře (už nejsem Pražák ze sídliště, ale křovák z vesnice) rozdělané dvě auta. Svoje (v pořadí 12té a již stálé autíčko) Fiat 128 Coupé Sport a kamarádovo Renault 5. Postupným vývojem se člověk najde a já se zakoukal do Italů. Ovšem neznamená to že bych Škodovky zavrhnul, vůbec ne. Já jsem Čech a docela velký patriot, pokud mám na výběr koupím vždy český výrobek. Tím chci říct, že Embéčko, Stovečku, nebo třeba Erko si v budoucnu velice rád pořídím a když náhodou nebude možnost, v mém srdci nají navždy své místo.
zcela souhlasím s výskou je to nemoc na celý život 🙂 článek velice krásný...
Hezkej článek, doufám, že se brzy dočkáme pokračování v podobě nějakýho zachráněnýho embéčka před likvidací, protože končí právě tam, když o ně nemá nikdo zájem.
To je pěkné, prostě je to nakažlivý a nedá se s tím nic dělat. A uvidíš že namísto vzpomínání časem zase koupíš nějakou tu škodovku a bude. Stačí až kolem projede nějaká pěkná tisícovka a červíček bude zase nahlodávat...

Warning: Undefined array key "s_article" in /data/web/virtuals/277612/virtual/www/article.inc on line 253