Kóča versus 924

Takže jak začít? O mém nadšení pro vozy škoda a obzvláště eRka se myslím všeobecně ví. Svojí Kóču hýčkám způsobem nevídaným i když občas se rozdovádím na pěkné silnici nebo na okruhu. Nicméně nikdy bych na ni nedal dopustit a tím spíše bylo pro všechny (nyní i pro mě) překvapující, že jsem v listopadu 2005 začal pokukovat po jiném voze. Nějak se mi zdálo, že eRko je hodně vysoký, hubený, má krátkej předek, málo koní, nedostatečně dimenzovaný všechno brzdami počínaje převodovkou konče. Prostě mozkovej průjem. A tak jsem přemýšlel o nějakém „zaručeném sporťáku“ např. fordu Capri. Pak jsem se doslechl, že můj známý chce prodávat svoje porsche 924. Za cenu 50000Kč. Řekl jsem si, že to by bylo něco. Všichni moji známí a kamarádi mě od toho zrazovali, vůbec nechápali jak někdo jako já může chtít prodat svoje auto, na kterém strávil několik let a tisíce hodin práce, dal do něj celou svoji duši a ještě k tomu je to auto tak krásný. Pořád opakovali různé vzpomínky kterak jsem si auto postavil z vraku, upravil podvozek, dal jiný řízení, motor, rám, atd. atd. A ještě když je to auto tak krásný. Na otázku a co koně mi odpovídali : “Nech si postavit motor od Schwejka.“ Nojo, jenže to bude zase peněz a nikdy to nebude sporťák. Ale to prej 924ka taky není. „Blbost“ povídám, vždyť je to porsche. No prostě tomu nikdo nerozuměl. Všichni si klepali na čelo a mysleli si o mě i o 924ce svý. Já se ale nenechal zviklat a porsche jsem chtěl. Nejdřív jsem chtěl prodat Kóču a za utržený peníz pořídit nějaké to západní vozidlo. Náhoda, prozřetelnost a snad i Džísis tomu, chtěl, že mam takovou skvělou přítelkyni a že jsme v té době prodali byt. Řekla, že si můžu porsche koupit a pak se rozhodnu, který auto si nechám a který prodám. Tak jsem začal objíždět auta a vybíral jsem. Mezitím jsem se byl svézt v porsche onoho známého (on to chtěl prodávat až někdy v létě) abych věděl co je to zač. No projížďka byla skvělá i na zimáčích. Auto jelo moc hezky, sedělo bezvadně, design je taky pěknej, prostě úplně něco jiného než na co jsem byl až doposavad zvyklej. Bylo definitivně rozhodnuto, chci „porše“. Na inzerát o prodeji auta se mi ozval jakýsi člověk od Plzně, že si prej doplní sbírku. Tak jsme si párkrát písnuli mejla a pak se nějak přestal ozývat. Asi (ROZHODNĚ!!!) to tak bylo dobře. No a pak jsem narazil na 924, která byla ve stavu schopném no a za ty peníze skvělá. 45000,- + polovrak na ND. Auto pojízdný, půl roku po technický, slušnej lak, targa, 125 koníků, prostě paráda. Tak jsem to přitáhnul domu a to bylo radosti na starém bělidle. Mělo pár much, které jsem začal ihned odstraňovat. Nový čepy, svíčky, náplně atd. Přijeli se podívat kamarádi a taky jsme se byli svízt. Vyjel jsem z garáže ručička teploměru se odlepila ode dna stupnice a už se frčelo. Lukáš se divil, že to túruji studený tak mu povídám, že musím dokud to maže. (???) No ono když se ohřál motor a olej, začala svítit kontrolka mazání. Ty lidi co to měli přede mnou jezdili na svíčky co tam byly snad ještě z fabriky takže to jelo na často tři. Takže olej vesele přibýval, ale jen díky benzínu co tam stékal z válce. Tak jsem se párkrát svezl a postupně opravoval. Pomaloučku (ale jistě) jsem začal zjišťovat, že ta kára neni tak úplně kůůl jak jsem si myslel, nemá takovej super podvozek atd. A musím říct, že jsem s tim autem jel maximálně asi 140km/h, víc jsem se prostě bál. Byl jsem zvyklej na komunikaci mezi mnou a autem, zvláště pak na komunikaci s Kóčou. S tou jsem si vesele povídal co se děje na silnici a tak.

Pak přijel zase kamarád Lukáš, zrovna když jsem chtěl měnit řízení. To původní mělo prasklou manžetu (asi dost dlouho) takže bylo bez oleje a vymletý od prachu a vůle byla značná až kravská.

Lukáš se zeptal jestli jsem se už rozhodnul, který auto prodám. Odpověděl jsem, že ještě nevím (zde už se začala projevovat nejistota mého rozhodnutí). To co následovalo, však Lukáše velmi udivilo a s velkou radostí tyto momenty líčí dodnes. Až ho potkáte na srazu zeptejte se ho. Je to velká sranda. Teď Vám to řeknu já. Začali jsme čepama řídící tyče. Zvedl jsem auto na hever a sundal kola. Kolové šrouby jsem položil na kapotu a šestihranná hlava šroubu udělala kla kla kla kla kla, jak se šroub kutálel po laku na kapotě. To bych si u Kóčy v životě nedovolil a kdyby mi na ni někdo jen sáhl, useknul bych mu ruku. Lukáš nevěřil vlastním očím. Vše ovšem pokračovalo. Staré čepy řízení řádně držely v pákách. Místo abych použil správný způsob vytloukání čepů pomocí dvou kladiv jak navrhoval Lukáš, vzal jsem jedno velké kladivo a několika mohutnými údery čepy vytloukl. Pak jsem nasadil nový čepy. Pak jsem se vrhnul na převodku. Na stole jsem měl připravenou převodku z druhého poršete i s nalitým novým olejem. Lukáš mi ji podal pod auto, ovšem po natočení do správné polohy z ní začal téct olej. Chyběl výpustní šroub. Po zjištění, že šroubek s potřebným závitem nevykazuje v garáži přítomnost, mě napadlo řešení. Vzpomněl jsem si na čepičku odvzdušňovacího šroubku brzd. Nacpal jsem ji tam kam bylo potřeba a do čepičky ještě nacpal šroubek M5. „Tak a je to.“ Šoupnul jsem převodku na místo a bylo vymalováno. Lukáš byl u vytržení, ovšem zřejmě již tušil jak to s kapitalistickým pohybovadlem nakonec dopadne. Popravdě i já jsem začínal mít takové tušení, ale v tu chvíli jsem to ještě tolik nevnímal. Výše zmíněný postup byl zapříčiněn hlavně tím, že mě práce na tomhle autě jaksi nebavily. Nevím jak to, ale bylo to tak. Na Kóče dělám všechno s láskou a baví mě to. Tady prostě NE. No a protože bylo pozdě, nasadil jsem jen nalehko kola a nechal jsem další práci na příští den. A tady se potvrdilo přísloví, že práce kvapná ho*** platná a že od rozdělané práce se nemá odcházet. Příští den jsem prostě přišel do garáže, shodil auto z heveru a že vyzkouším to nový řízení. Tak jsem vyrazil na testy. Všechno bylo v pohodě ale po pár kilometrech začalo divně vibrovat řízení (Á modří už vědí). Vibrace pomalu zesilovalo, ale nevěděl jsem čím to je. Zkoušel jsem vexlovat se všema kolama, ale všechny byly zdánlivě v oukeji. Žádná vůle, nic. „Hmm, to je divný“ řikám si, ale pokračuju v jízdě. A pak už jsem si řikal, že to nemůže bejt nic jiného než volný kolo. A když jsem si řikal, že musim zastavit, bo to zavání průserem, stalo se něco, no NĚCO zcela (ne)očekávaného. Ozvala se rána, auto se vzepjalo jako statný oř a s velkým rachotem dopadlo zpátky na zem a dělalo grrrrrr, skříp a pak bylo ticho. Hádáte správně. Levé přední kolo si řeklo, že takhle to už nejde a že na tomhle autě nemá co dělat. Jen jsem ho zahlédl jek si vesele uhání k telefonní budce kde si lehlo do trávy. V ten moment jsem jel asi 25km/h protože jsem brzdil, že zastavím. Byl jsem asi 300m od baráku, tak jsem skočil do domu pro hever a nářadí a s pomocí hodného kolemjdoucího kolo nasadil a odjel domu. Z počátku jsem si nadával (asi 5 minut) ale pak mi všechno došlo. Ty kraviny a blbosti, který jsem vypouštěl z huby. Bylo mi jasný, že tudy cesta nevede a že mě čeká dlouhé předlouhé omlouvání se. Ne doma, ne kamarádům, ale Kóče. Zvednul jsem telefon a volal jsem tu veselou historku s upadlým kolem kamarádovi Ondrovi. Ten dost nechápal, že mam tak skvělou náladu a že se směju. Ne nebyl posttraumatický šok, byla to prostě hlína. Tak jsem dal hnedka inzerát, že prodám svojí skvělou 924 s vytaženým jedním lemem. No spíše utrženým blatníkem, ale na funkci to nemělo vliv. Ještě jsem se svezl i s poloblatníkem. Na poprvý se nikdo neozval a když jsem ho inzeroval asi za měsíc, prodal bych jich snad pět. A tak moje porsche šlo zase do světa za neuvěřitelných 44000,-Kč. Za tak málo peněz je to neuvěřitelná zkušenost.

A co říkám na porsche 924? No auto je to hezký, design pěknej, jízdní vlastnosti pěkný, motor velmi dobrej, prostě celkově dobrý auto. Na druhou stranu přední náprava z Jetty a Caddyho, zadní náprava z brouka, motor z dodávky atd., prostě klasickej sociální případ s pěknou nálepkou. VW s obrovskou vrstvou gelu a nápisem porsche. Maj pravdu ti kdo tvrdí, že to neni porsche. Teď už to vím taky. I proto, jsem mu v posledních týdnech začal přezdívat „Pekáč“.

Co a proč mě to auto nebavilo? Ono to jde těžko popsat slovy, ale asi následující. Jednak výše zmíněné vlastnosti a taky určitý druh bezproblémovosti. Dovedu si to auto představit na ježdění do práce (ideální), ale jako auto pro zábavu??? Nevím nevím. Člověk prostě přišel do garáže, nasednul a odjel. Nebylo to auto na který bych se chodil dívat jen tak pro radost jako se chodím dívat na Kóču.

Jak bych ho charakterizoval jednou větou? To auto nemá duši, nemá srdce. Nebo neznám jeho řeč, nevím. Každopádně zatraceně dobře znám jazyk mladoboleslavský a miluju ho. Nebylo to auto, ke kterýmu bych měl důvěru, svěřil mu celou svoji existenci. To auto prostě jenom je, nic víc nic míň. Narozdíl od toho eRko existuje jakýmsi zvláštním osobitým půvabným způsobem. Stejně jako s lidma, někteří jsou přátelé na život a na smrt, jiní pouze vykazují bytí na planetě Zemi. Zkrátka někdo má, někdo nemá.

A co na to Kóča? Mám pocit, že je mnohem moudřejší než já a než většina lidí a odpustila mi dřív než jsem zase vzal rozum do hrsti. Stejně věděla od začátku, jak to dopadne. Líbí se mi jak to maj v Indii. Tam věřej, že všechno má svojí duši. I auta. Proto maj všechny vozidla ověšený cingrlátkama. I já věřím, že věci maj svoji duši ale u 924 jsem ji na rozdíl od Kóčy zkrátka nenašel.

Jak se na to dívám dnes? Na jednu stranu mě to mrzí, na druhou toho nelituju a je to pro mě obrovská zkušenost. Lepší eRko v hrsti než deset porší na střeše. A to co jsem napsal v článku „O mém vztahu k eRku“ nyní platí dvojnásob. A že šaty dělají člověka není pravidlem.

Stejně se budu nadosmrti Kóče omlouvat, ale budíž jí odměnou sportovní pružiny jež dostala, širší pneumatiky, nerezový tlumič, anatomické sedačky a jako třešničku na dortu má slíbený vysoce výkonný Schwejkomotor. No a až mě potkáte na srazu neptejte se mě jak jsem se rozhodl. Stejně jste to všichni věděli dřív než já.