Martinin Žabák

Jak to začalo:

Mé motoristické začátky

Když mi bylo 19 let měla jsem ten největší pocit svobody na stole jsem vzhlížela k malé kartičce na které bylo napsáno: řidičský průkaz. Po krátké době mě došlo že nemám, kde si svůj sen splnit. Nastala doba, kdy jsem každého kamaráda se škůdkou začala pronásledovat, šetřila penízky na benzin a huntovala jejich autíčka po velmi známé a příjemné silnici na Karlštejn. Kdekoho i v rodině jsem otravovala s otázkou: Mohla bych řidit?, ale ta ponižující odpověď NE, která stále zněla ze všech stran byla ubíjející.

Na inzerát jsem získala pěkné místo v marketingu v jednom vydavatelství a přišlo na řadu i služební auto Forman (později Felície-combi) ve kterém jsem si připadala jako ten největší profík za volantem. Na svou obhajobu musím říct, že jsem během mého zaměstnání ve kterém jsem byla celých šest let najezdila několik tisíc kilometrů zcela bez nehod. Zprvu jsem po Praze nejezdila míň než 80 a nemohla jsem pochopit proč třeba po nábřeží- Národni divadlo- Palačák-Výtoň-Podolí se řidiči tolik vlečou. Časté podřazování, kvílení brzd a hrabání na každou zelenou bylo pro mě běžnou záležitostí. Nechybělo také ani stažené okénko s velmi hlasitou hudbou nejlépe - TUC TUC.:-) K mým největším závodům pak patřila dálnice Praha - Brno - Olomouc a zpět na které jsem služebně jezdila i 3 krát do měsíce. Kilometry se kutálely a já sledovala hodiny a lámala jsem své rekordy. (Bohužel jsem vždy přišla do konfliktu s posádkou jelikož se domáhala zastávek). V této době jsem byla za volantem tolik, že služební auto se postupem doby začalo měnit k obrazu mému a sny mít vlastní autíčko se pozvolna vytrácely.

V té době jsem velmi obdivovala a pokukovala po takzvaných "korábech" Má představa o autě byla jednoduchá. Mělo být noblesní, velké, komfortní, spolehlivé zkrátka to čemu se říká plutí po silnici:-) Řekla jsem si co by mě asi stálo pořídit si takový starý Ford začala jsem si pravidelně každou středu kupovat Anonci a jezdila jsem očima po řádcích: Automobily pod 50 000.-:). Představu jsem měla již jasnější měl by to být Ford TAUNUS nebo GRANADA. Inspirací pro mě byl tehdejší velmi pěkný seriál "Profesionálové" (Dnes již vím, že tam bylo i "jakési" Capri):-) Našetřeno jsem měla 30 000.- to byla hranice, kterou jsem si dala v době kdy jsem si udělala řidičák. Úplně mě fascinovala představa mít své auto. Bohužel bylo to již v době kdy mi mé kamarádky přestaly rozumět a mou představu nedokázaly vůbec pochopit, natož mi v tom pomoct.

Byla jsem, ale paličatá a tak jednoho dne na podzim v roce 1997 jsem si pořídila za 30 000.- Taunuse (ještě na zadečku měl světla do tvaru trojúhelníku) r.v. 1979, 1,6, nový červený lak+baterie. Ten den co jsem si ho pořídila a vítězoslavně jsem se s nim řítila domu na mě po cestě zablikalo pár starých fordů a mě se to začalo moc líbit. Avšak jen do té doby kdy mi na Palackého náměstí na semaforu zůstal jaksi v ruce ruční sytič. No nebudu ani popisovat co následovalo, ale zkrátka mé neutuchající nadšení pro toto autíčko nepřestalo. Za týden mi praskla hadička k chladiči, když jsem se vracela z chalupy a z pod kapoty se začal valit hustý dým. ( jen pro představu: na chalupu 60 km tam i zpět jsem jezdila se svým miláčkem za 200 Kč.) Má láska stále trvala i když mi vysávala kapsy a ani na hadříky mi už nezbývalo:-(

Poté nastal čas, kdy se do toho měla opřít ženská ruka-celé auto kompletně uvnitř uklidit a vybrat si nové potahy. No a tak jsem začala luxovat koberce a jelikož jsem opravdu čistotná, tak jsem zvedala a zvedla další již podivnější pokrývky a najednou jsem koukala na silnici:-) Díra velká, tak 20x30 cm a to samé i u spolujezdce. (Myslím, že i dnes by s tím měl Džon velké potíže dát to do kupy.) A to jsem neviděla ještě zbytek. Ještě týden po tom jsem prý brečela, tak ustavičně jak, když jsem snad prišla o dítě - říkala moje máma a ostatní si mysleli, že jsem taky nějaká divná. Následoval prodej, donutila mě rodina a i obrovský tlak od mého tehdejšího přítele. Nikde, ale bohužel nebyl nikdo, kdo by pomohl. V té době jsem nevěděla ani kam se obrátit a co s tím. Podařilo se mi ho prodat v roce 1998 na jaře za stejnou cenu kamarádu, který byl automechanik. Kdoví co s ním udělal:-)

Byla jsem tak na dně, že jsem za ty peníze pozvala mámu k moři a vyjeli jsme to léto na dovolenou do Španělska. Což jsem dělat neměla, jelikož při mém návratu mi můj přítel sdělil, že má pro mě překvapení a řekl mi: "Moje sestřenice chodí s 18 klukem, který vlastní S110R. Co ty na to? A já: Hmmm. Nemrač se jeho otec má ještě na prodej i Volhu. "Škodovka" musí z domu proto, že jde na vojnu a nikdo se mu o ni nepostará a Volhy se chtějí zřejmě zbavit". Zajiskřili mi oči ne kvůli eRíkovi, ale přece kvůli Volze! Zkrátka další koráb k máni.! No jo, ale peníze žádný:-), ale přesto jsem s drzostí svoji vlastní vyjela na výlet do Hradce Králové s Robertem na pokoukáníčko. Když jsme dorazili mazala jsem hned s jeho otcem okamžitě k bílé Volze a začala jsem ji okukovat, ale co čert nechtěl kolem náhodou projížděl jeho syn v eRíku. Musím říct, že to auto upoutalo mou pozornost. Robert si všiml a začal do mě hučet, zda si to nechci rozmyslet, že eRko je klasika, že je to české porsche a jiné pro mě v tu chvíli zcela nezajímavé věci. Souhlasila jsem s ním a šla jsem se mrknout i na tu "škodovku". Nacpal mě hned za volant. (S mojí postavou byl vedle mě pěkně nizoučký a diky mým černým šatům jsme k sobě jednoznačně ladili. Tyto šaty - dnes již neobleču.:-)) Zkrátka byl to ten správný sportovní vůz pro náročné:) Nelenila jsem a rychle jsem lehounce a příjemně sklouzla do sedačky, dotkla jsem se volantu opřela hlavu o opěrku a startovala. V tuto chvíli to ještě nebyl rozhodující okamžik, ale ta "škodovka" má opravdu něco do sebe - myslela jsem si. Projeli jsme i pár polních cest a já začala cítit, že ta "škodovka" je vlastně fantastická. Po jízdě jsem si stáhla okýnko a byla jsem zkoprnělá - nemělo totiž rám a ta strmá záď, ty světla, když se všechna rozsvítila - křičela jsem jeee to jsou šajny.:-) Učaroval mě a už to pro mě nebyla škodovka, ale něco úplně jiného než obyčejná auta.

Majitel mého eRíka se učil na automechanika, takže si ho vozil do práce a spoustu důležitých věcí dal do pořádku. Otce to samozřejmě bavilo také a tak eRík měl čtyři zlaté ruce, které ho nenechali podlehnout zubu času.

Byla jsem ze svého nového autíčka natolik nadšená, že jsem byla schopná si snad půjčit i od čerta. Obešla jsem a ponížila jsem se u několik mých známých, kamarádů, probrala jsem celou rodinu a nakonec mi pomohli až v práci. Firma mi půjčila bezúročnou půjčku 20 000.- Kč. Zbytek mi musela chudák máma vrátit z dovolené, jelikož mé pozvání k moři v tuto chvíli vlastně neplatilo. Smutné na tom bylo to, že jsem si pro něj nejela já, ale můj přítel. Bohužel jsem opět v ten den musela jet na služební cestu. Tak se tedy 1. 9. 1998 do Hradce pro eRika za 27 000.- Kč vydal sám beze mě.

Musím přiznat, že kdyby přede mnou neměli, tak zlaté ručičky byl by z něho během mé péče vrak. (No a nebyl ? pozn. Džon) Znala jsem a věděla jsem v té době prd, ale jasné mě bylo kde jsou a jak se mění svíčky, čistí rozdělovač, kde je cívka, věděla jsem že musím neustále dolévat olej, ale to bylo tak všechno. Jo a ještě jsem vlastně měnila klíňák a zcela sama dle staré příručky, kterou jsem dostala s eRíkem jsem vypouštěla chladič.:-) Nekašlala jsem na něj jen jsme se o něj s Robertem starali, tak trochu amatérsky. Vyčistili jsme hned rozdělovač, vyměnili svíčky, koupili novou baterii, pořídili novější karburátor jakýsi SEDR jak nám poradili a namontovali.Nechali jsme seřídit předstih, pořídili jsme nove pneu. Uvnitř jsme položili nový koberec a Robert koupil rádio. Pamatuji si třeba jak jsme se na sídlišti o víkendu pustili do kol. Každé kolo jsme ručně ošmirglovali a natřeli na černo Konkorem a nandali ypět poklice a práce byla hotova. Opravdu vypadaly z dálky skoro jako elektrony:-) Dnes se tomu směju, ale dříve jsem si myslela jak se o něj dobře staráme. No a pak jsme na delší dobu zůstali sami jen já a eRík, ale vůbec nám to neprospívalo:-). No a co napsat dál? Snad jen to, že jsem napsala na této stránky o radu - no a takhle to dopadlo:-)

Fotky původního stavu:

Léto 2001 - Tyto fotky byly první které jsem poslala Džonovi a pár dní poté jsme se seznámili.

Jaro 2002 - Tyto fotky jsem již pořídila s Džonem.

Podzim 2002 - zástavba pětikvaltu:

Dostali jsme od kamaráda levně pětikvalt, tak jsme ho na podzim roku 2002 zastavěli. Sice trochu hučí, ale dá se jezdit na nižší otáčky a daleko příjemněji. Při té příležitosti se částečně vyvařila podlaha, konkrétně držáky zadní nápravy a vyměnil motor za jiný s menší spotřebou oleje.

Jaro 2003 - pustili jsme se do vyvaření a nového laku:

Na jaře 2003 jsme se pustili do renovace, protože auto bylo zespodu už velice prorezlé a svrchu byl lak ošklivě matný a všude se loupal. Nejprve jsme oloupali starý lak z pozinkovaných blatníků, zavařovali nalezené otvory a zbytek starého laku brousili a nahrubo tmelili.

Dále přišlo na řadu vyvaření podlahy, prahů a zápraží.

Pozinkované plechy jsme omyli čpavkovou vodou s jarem (děs a hrůza jak to smrdělo) a nastříkali základní dvousložkovou epoxidovou barvou BODY 989. Poté jsme spodky prahů a lemy blatníků nastříkali vrásněnkou proti kamínkům.

Vše jsme vytmelili a vybrousili a zalepili jsme okna a dveře.

Vše jsme odděleně nastříkali dvousložkovým plničem BodyFill 300 3:1

Vše jsme přebrousili pod vodou a blatníky nalepili na karoserii přelakovatelným polyuretanovým lepidlem BODY 999.

Vyměnili jsme nápravy za široké - přední s maticovým řízením, vzadu jsme zaklepali lemy a 13" plecháč se 175/70 se vleze jentaktak.

Vybrala jsem si ze vzorníku pěknou tmavě zelenou barvu.

Ještě jsme dobrušovali, místy opravovali plnič, a znovu brousili pod vodou papírem 400 a 600.

V neděli odpoledne dorazil kamarád Jirka se známým, který se pustil do lakování. Džon míchal barvu a Jirka dělal u kompresoru tlakový regulátor. A na mě připadla práce nejdůležitější - fotografování:-))) Plechy jsme již lakovali za tmy, takže jsme ještě museli svítit. Skončili jsme pozdě v noci. Ačkoliv jsme měli sem tam problémy (kompresor občas prsknul vodu, létal hmyz a prach, aj.) lak nakonec dopadl velmi slušně.

Druhý den jsme začali lepit nový černý koženkový strop, nandali kapoty a připravili vnitřek a kufr pro vystříkání černou vrásněnkou.

Dolepili jsme strop, vystříkali kufr, nalepili koženku pod okapky, zprovoznili zámek P a Z kapoty.

Nandali a zapojili jsme přední světla - dostala jsem repasovaná od Džona, koupili nový koberec 1,3 x 4 metry a nařezali z něho koberečky do auta. Ještě by mělo zbýt na vypolstrování kufru.

Vyměnili jsme na táhlech stěračů čepy za novější 120kové s větším průměrem kuželu a táhla namontovali. Vystříkali jsme prahy odrezovačem a poté rezistinem, dolepili jsme koberečky, dali nové lanko zadní kapoty, zámky dveří jsme zbavili staré barvy a našroubovali na karoserii.

Přišroubovali jsme pásy, nasadili a spasovali jsme dveře a zapojili zámky, kliky a táhla, přidělali zrcátka, našroubovali přední sedačky, nasadili zadní výklopná okýnka, přední okno (když jsme chtěli nandat původní bylo jen tak prasklé - takže tímto děkujeme Michalovi za čelní sklo, které se hodilo dřív než jsme tušili) a začali kontrolovat zadní brzdy - obě prasátka tekla, pravý buben byl zevnitř úplně celý od brzdové kapaliny, pakny byly sjeté skoro na plech. Jinak je vše v dobrém stavu, zjevně to bylo měněno. Vyměnili jsme lanovody, zadní pružiny (Š 120) jsme vyměnili za kratší původní, protože zadní kola byla moc do "V".

Ráno jsme na burze koupili nové prasátko, dodělali jsme brzdy, odvzdušnili, nandali tlumiče, stáhli nedotažené manžety poloos, nalili převodový olej a benzin. Gumy jsme vyměnili za letní. Kola se vzadu vejdou jentaktak, ale vypadá to moc pěkně, předek bude nutno snížit. Motor chytil bez větších problémů, jen nám kolem měrky trochu tekl olej, protože jsme zapomněli vyndat ucpávku odvětrání klikové skříně. A vyrazili jsme bez zadního okna, nárazníků, značek a mnoha dalších drobností na testovací jízdu po Praze. Všechno šlapalo dobře, až na ruční brzdu, ta skoro nebrzdí, někde se stala chyba.

Přijeli nám pomoci Vláďa s Danem. Vyměnili jsme sjeté pakny a ručka funguje. Od Vládi jsem dostala lehce kouřové kryty blinkrů. Ty jsme namontovali namísto oranžových. Nasadili jsme zkompletovaný přední nárazník. Pod autem jsme objevili louži oleje, takže Dan přetěsnil poloosy. Nasadili jsme zadní sklo, dozadu jsme už raději dali SPZku a jeli jsme opět na výlet.

Koupili jsme na vrakovišti dvě zadní ramínka stěračů z felicie a stírací lišty z octavie. Ramínka jsme přihnuli na druhou stranu. K řidiči vyšla ideálně lišta z Octavie, u spolujezdce vystačila akorát zadní z felicie. Vypadá to moc pěkně, stírá výborně, jen na suchém okně motorek stěrače neutáhne (což nevadí). Ještě musíme seřídit dojezd.

Seřídili jsme dojezd stěračů (!@#$%^&* - pozn. Džon), nasadili zadní nárazník, mřížky do blatníků, přichytili jsme vnitřní osvětlení a novými šrouby uchytili hrdlo nádrže. Začali jsme silichromem leštit hliníkové lišty.

Doleštili jsme lišty a nasadili na auto (kolem předního skla nám bohužel chybí), namísto černých kapek přišly chromové. Na dveře jsme nasadili tapecírunk, na přední nárazník značku. Nasadili jsme zadní sedačky a kolem řadicí páky přišel upravený panel s manžetou, koupený na burze. Džon opravil klakson, správně zapojil světla a já jsem si autíčko pěkně z gruntu vypulírovala.

Připravili jsme auto na zatěžkávací zkoušku - Natřeli jsme některé nenatřené části podlahy, promazali přední nápravu, dotáhli řízení, natryskovali karburátor (EDSR), dali svíčky DENSO s U drážkou a vyměnili rozdělovač za originální 110R. Vůle v řízení je minimální a motor jede jako z praku.

První zatěžkávací zkouškou byl sraz v Týništi n. Orlicí - ujeli jsme něco přes 300 km bez závad a motor šlapal opravdu moc pěkně. Spotřeba byla asi 8,3 litrů na 100 km. Jeli jsme po okreskách, ve čtyřech, šetřivou jízdou max 80-100km/h, průměrně asi 50km/h. Vyzkoušeli jsme si sprint a slalom s výsledkem, že podvozek sedí moc dobře. Ve sprintu jsme se umístili celkově na 14. místě z dvaceti závodníků, ve skupině 1100 ccm na 7. místě z třinácti a ve slalomu jsme 9. (z 16ti) celkově a 4. (z 11ti) ve skupině. Naše umístění zejména ve sprintu také do značné míry ovlivnilo to, že jsme jeli ve dvou (Džon = 101 kg), takže to příště zkusíme naostro.

A dokonce jsme se na svém prvním srazu objevili v tamnějších regionálních novinách...

Přes týden jsme dodělali spodek - nastříkali jsme ho vrstvou gumoasfaltu. Dokonce se zdá, že to trochu tlumí hluk.

A hned další víkend jsme se zúčastnili "Škoda Open Airfield Festu" kde dostal Žabák zabrat úplně maximálně, ale naprosto bez komplikací. Více se dozvíte v příslušném článku.

Měli jsme trochu problémy s chlazením - když se tomu šláplo na krk, teplota se šplhala přes 100°C, takže jsme několikrát vypláchli chladič louhem ačkoliv moc zanesený nevypadal. Na víčku chybělo těsnění, které jsme vystřihli a nandali a, teplota již nepřeleze 90° C. Při té příležitosti se chladič trošku vybarvil...

Do interiéru jsme ještě koupili zeleně lemované koberečky.

Karburátor EDSR zlobil, studený motor s ním stávkoval a sytič musel být vytažený hodně dlouho, tak jsme použili stodvacítkový SEDR, který pracuje perfektně, ale díky absenci obohacovače to ve vysokých otáčkách tolik nejede.

Změřili jsme vyrobeným přípravkem časování vačky, nebylo totiž jisté jestli je tam originální ostřejší eRková. Výsledek není úplně jasný, protože podle přípravku vačka dovírala o dost později než by měla, ale úhly otevření souhlasí takže to asi bude ono.

Technický popis:

• Š 110 R, rok výr. 1973
• Motor sériový po GO
• Nápravy emkové, přední se šnekem
• Převodovka pětistupňová, stálý převod 4,22
• Kola Apollo 5J x 13, pneu 175/70
• Kapková zrcátka
• Rádio Kenwood
• Stěrače Felicia/Octavia
• Bílé přední blinkry

Úpravy do budoucna:

• Motor 136, od (Schwejk Motorsport), vačka 260, příčný výfuk
• Jiná páka ruční brzdy
• Tlustý měkce obšitý sportovní volant
• Jiné sedačky
• Posunutí palubky a umístění volantu níže
• Central
• Kulaté lemy
• Topení z Felicie
• Úprava chladící soustavy
• Zatmavit okna
• Kola Mangels

Co se dělo se Žabákem dále:

• Žabák v roce 2004
• Žabák v roce 2005

Martina