Hundertgang 2012

Představovat zdejší škodovácké obci akci s názvem Hundertgang by bylo pravděpodobně stejně významné, jako nošení dříví do prostoru růstu mnoha stromů zvaného les. Přistoupím k tomu tedy více zaujatě a subjektivně.

I přesto, že jsem do oblíbeného kempu na soutoku Labe a Cidliny dorazil v pátek až v půl dvanácté (rozuměj 30 min. před půlnocí) to nejlepší mě mělo teprve čekat.

Po loňském extempore s objednávkou pizzy nenechal pro letošní rok hospodský nic náhodě a servírky (dáli se tak těmto zjevením vůbec říkat) s větší či menší nechutí obcházely stoly ještě kolem druhé ráno. Počasí nám pro tento rok přálo a příjemné teplo nás kolem třetí ráno vylákalo na osvěžující koupel do Labe. Pokusy o překonání Venclovského přilákaly na břeh davy lidí, kteří nás v našem snažení mohutně povzbuzovali. Voda nám krapánek urovnala hladiny krve a alkoholu a přicházející svítání nás nahnalo do hajan.

V sobotu jsem se probudil s koženým jazykem, šlincem na noze a neuvěřitelnou žízní, které mě důrazně připomínala, že kombinace několika druhů lihovin, rezavé vody vytékající z kohoutku zvaného pípa a uzení vnitřností machrovitým potahováním nabízeného tabáku nedělá organismu zrovna nejlépe. Podprsenka nejmenované dámy umístěná na mém volantu jenom potvrzovala, že to nejzajímavější se na HG děje již v pátek.

Po teplé snídani, kterou nám ochotný hospodský podstrčil pod nos, sotva jsem mátožně dosedl na židli, se mně udělalo krapánek líp. I tak jsem ale byl ve stavu, že bych zvládl kličkovat i s lokomotivou na kolejích. Vědom si svého omezení jsem ve společnosti naprosto stejně vypadajících kolegů přejel v koloně aut na Labské nábřeží, kde jsme předstírajíce zájem o ostatní vozidla vycházeli noční opici.

Jako tvora lenivého, spořivého a stále notně podroušeného mě docela potěšila nabídka zkusit si orienťák na horkém sedadle spolujezdce.

Svoje auto jsem uklidil na zahradu spřáteleného škodováckého pacienta a s Petrem Volejníkem vyrazil na cestu kolem světa. Jak důležité je přečíst si veškeré materiály ještě před vyjetím se ukázalo již v prvních kilometrech. Papíry nadzvedávané průvanem z otevřených okének létaly celým interiérem vozu, propisku jsem si několikrát zabodl do stehna při pokusu zapsat si název vesnice do IT. Při pohledu zvenčí jsme vypadali jako Večerníček. Po tomto zážitku se hluboce skláním před všemi spolujezdci kteří svoji funkci zvládají tak, jak se od nich očekává. Mně stále něco chybělo, něco jsem nestíhal, něco hledal a to, že bych měl vyplňovat seznam cizokrajných zvířat, které cestou vidím, jsem zjistil až na konci etapy.

Popisovat podrobně celý orienťák by bylo pro letošek téměř na samostatnou knihu (a s trochou snahy i na několikadílný seriál). Ze svého pohledu bych vypíchl snad pouze několik ruských policejních kontrol, které jsme při projíždění nekonečnou Sibiří upláceli vším, čím se dalo, včetně panáků alkoholu (po projetí těch cca 70 posádek bych chtěl tu hlídku vidět), přednášením básní i libovolnými předměty nalezenými v útrobách našeho vozidla.

Výborná bylo také proclívání vozidla při vstupu do USA a pohovor s imigračním úředníkem, kde moje angličtina působila téměř reálně, neboť cca 15 min před tím se jedné vose moc nezamlouvalo setkání s mým jazykem.

Po vyhrabání auta z písečné duny jsme opojení vidinou snadného zbohatnutí propadli hráčské vášni a odlehčili své peněžence v herně Las Vegas. Vykonávání potřeby mezi kaktusy pod hlavněmi mexických banditů nás mělo jasně upozornit, že konči civilizace, tak jak ji známe. Následovala už pouze vybydlená města prorůstající divočinou a chybné rozhodnutí na jedné z křižovatek nás stálo několik průstřelů auta při boji s panamskými atentátníky.

Cesta kolem světa je dlouhá a tak i náš orienťák trval bezmála 12 hodin. Co cíle jsme dorazili v menší koloně vozidel a k mému potěšení dokonce v první polovině startujících. Jak příjemné bylo překvapení v podobě několika navařených hotovek, které nám přítomné stvoření připomínající servírky ze včerejší noci přinášeli na stůl již po třetí urgenci. Přístup personálu se vůči loňskému roku zlepšil min. o 100%. Já dávám po novátorsku palec nahoru.

Program prvního dne, uzavírala přednáška spojení s promítáním a líčením zážitků skutečné cesty kolem světa, kterou s embéčkem Julií absolvovali Michal Vičar a Martin Beťko. Po vyslechnutí všech jejich zážitků a útrap mě najednou projetý orienťák začal dávat ještě větší smyslu a smekám před organizátory celého srazu jak věrně a vtipně se jim vše podařilo připravit. Předchozí probdělá noc i náročný den si začaly vybírat svou daň a tak jsem se poměrně záhy odebral na lože.

Spravedlivý spánek ukončilo až ranní kuropění, když mě kolem deváté probudil čilý okolní ruch. Za pocitu naprostého dežavi jsem natlačil snídani do hlavy, vyslechl si vyprávění o jakémsi nočním flambování, o kterém jsem já již neměl ani tušení a odebral se tentokráte již s vlastním autem na nedaleké letiště poměřit za dostatečné míry nemachrování tvrdost svalů a délku....

Osm hodin slastného snění a omezená míra alkoholu zkonzumovaného předešlý den vylepšila moji kondici na hladinu, která se již dala považovat za použitelný stav. Na úspěch v rychlostních disciplínách jsem nepomýšlel ani náhodou. Tuto skutečnost jsem však náležitě tajil a s chutí se nechal přemlouvat přítomnými dámami ke gentlemanské prohře. Jak sladké pak byly jejich odměny, když cílovou pásku protrhly jako první.

(Malá poznámka - letošní sraz se uvede do dějin jako první, kdy opravdu fungovala elektronická časomíra. Pro změnu svítící slunce zase naprosto zneviditelnilo jakékoliv rozsvícené světlo na startovacím semaforu, takže se opět min. z levé strany startovalo na mávnutí.)

Alespoň mírnou nadějí pro mě byla oblíbená kličkovaná. Neznale pravidel jsem však nasbíral 20 trestných sekund a zařadil se tak šedi průměru. O to více mě na srdci zahřálo nadšení několika ratolestí, které si na zadních sedadlech mohly vyzkoušet pocity materiálu vhozeného do míchačky.

Závěr srazu již patřil pouze slavnostnímu vyhlášení vítězů, dekorování. Zjištění, že orienťák jsme zvládli v top ten, bylo velice příjemným překvapením. Na to že cizokrajné zvíře jsme neodhalili ani jedno, nechali se obrat od falešných policistů na Sibiři, zmateně bloudili v Korejské vesnici, zaplatili pokut při vstupu do USA za mrtvolu v kufru, podlehli gamblerství v Las Vegas a překročili dobu, po které nám platilo vízum, jsem se svoji premiérou spolujezdce spokojený. Doufám, že velitel vozu je na tom alespoň podobně.

Nedělní podvečer jsme zakončili příjemnou skupinovou večeří na Klepandě. Jak Luci poznamenala, stává se z toho již docela tradice a já jsem moc rád, že můžu být její součástí (a nejen proto, že ta servírka byla fakt nádherná).

Rád jsem viděl hromady známých tváří, protáhl si život smíchem snad o několik dní (a následně zkrátil o několik měsíců konzumací všemožných jedů). Díky i obdiv patří Caimanům i všem ostatním, kteří se na srazu podíleli. Příští rok se určitě pokusím dorazit znovu.

Vložené fotografie jsou pouze ilustrativní, další fotografie z HG 2012 najdete na

http://chrobak-sacek.rajce.idnes.cz/2012-08-11_HG_2012_-_Na_ceste_kolem_sveta/

http://skoda110r.eu/?page=hg12