Jak Erko změnilo život

Bylo nebylo, dávno tomu. Tak začíná nejedna pohádka pro děti. Ale pohádky jsou nejen pro děti, ale i pro dospělé. A jsou jako sny. A sny se mají plnit.

Tahle pohádka, nebo také splněný sen, začal před drahnými časy. Tak k realitě.

Jako malý kluk jsem se vozil se svými rodiči vozítkem Š-1000MB. Všichni znáte, všichni je stále ještě vídáte mezi námi. Což o to, poježdění to nebylo špatné, vzadu jsem měl místa dost a těch pár kilometrů na chalupu se dalo vydržet. Jediný zádrhel byl v tom, že táta nebyl extra šikovný (spíš bych řekl, že byl extra nešikovný). Když na to tak vzpomínám, tak seřízení zámku dveří byla pro něj práce na celý den. Pamatuji si, že v létě o dovolené si dal úkol. Zkontrolovat pakny v kolech. Jeden den se mu podařilo sundat buben a měl práci na druhý den, aby ho tam nasadil. Podotýkám, že si půjčil originální stahovák. V té době to pro mě bylo naprosto normální, že všechno tak dlouho trvá.

O jedněch prázdninách, to mi bylo asi tak 15, mi teta povídala, že přijede nějaký Miloš. Já samozřejmě neměl ani tuchu o tom, kdo to je. Teta měla kamarádku z Prahy a ta syna. V té době mu mohlo být tak 30 let. A z ní tak mimochodem vypadlo, že v minulosti jezdíval rallye s Erkem. Já i můj mladší bratranec, který byl u toho, jsme jen vykulili oči. Hned jsme začali páčit další informace… co a jak a proč. Podařilo se nám vypátrat, že už aktivně nejezdí, protože měl škaredou nehodu na Rallye Šumava. Ale že má na normální ježdění taky Erko a nějak upravený.

Přišel den D a u chalupy se ozval podivný zvuk. Sice to vrčelo trochu jako škodovka ale zase úplně jinak. Miloš přijel oranžovým Erkem, ale jinak úplně normálním. Alespoň od pohledu. Od série se lišilo na první pohled pouze tím, že mělo elektronová kola a obyčejná přídavná světla, koupená v Tuzexu. Až později jsme se dozvěděli, že má jiné tlumiče, pružiny, celkově jinou geometrii podvozku. A o motoru ani nemluvím.

Žadonili jsme, ať nás sveze, ale ani náhodou. Asi po dvou dnech přišla teta s tím, že musí dojet do města nakoupit, jestli by jí Miloš nevzal. Jak by nás nikdo nikdy nedonutil k cestě na nákup, hned jsme se cpali do erka, že pojedeme taky. Chyba lávky, jelo Š 100 naší tetičky.

Tak jsme si řekli, že se s ním alespoň svezeme. Je pravda, že jel naprosto podle předpisů, ale jeho způsob řízení bylo něco naprosto jiného, než jsme byli zvyklí od rodičů a známých. On tu škodovku neřídil, on si na silnici hrál. Miloš a auto byla jedna osoba. Že to byl silný zážitek svědčí ten fakt, že si to do dneška pamatuju. Ve mně začala zrát myšlenka, že tohle bych chtěl někdy umět. A to jsem netušil, co mě ještě čeká. Nakonec se nám podařilo Miloše zlomit, aby nás svezl k rybníku se vykoupat. Sice jsme tam jezdili na kole a bylo to blízko, ale autem se musel rybník kus objet po silnici plné šotoliny. Miloš nás naložil a jeli jsme. Přes vesnici jel pomalu, a pak se děly věci. Ten neskutečný zátah motoru hned za cedulí….. Vždyť on ani jednu zatáčku nejel normálně. Všechno smykem, na šotolině, kde to neznal a cestu jen odhadoval. Dnes už vím, že jel s námi vyloženě na efekt, abychom se pobavili. Ale já tehdy nedokázal pochopit, že se dá takhle řídit. Bylo mi jasné, že tohle se musím naučit a takhle chci taky umět řídit.

Začal jsem se intenzivně zajímat o vše, co s rallye a auty kolem nich souvisí. Za pomoci okolí jsem sehnal starý vrak škodovky tisícovky a na něm jsem se učil svařovat, brousit, kytovat, kde je motor, kde je převodovka a tak dál a dál. Auto jsem pomaličku dával do kupy, různě jsem ho testoval a zkoušel, i když byl řidičák zatím nedohlednu. Těch amatérských pokusů a omylů. Přiblížil se maturitní ročník a my jsme dělali řidičáky. Technická příprava byla pro mě legrace, vyhláška, trenažér, cvičiště…. A pak první jízda v provozu. Posadil jsem se za volant stodvacítky, srovnal si sedačku, zrcátka, nastartoval, hodil blinkr a vyrazil. Prostě naprosto normálně, jak už do té doby mockrát. Učitel mi nařídil, abych hned na prvním parkovišti zastavil a tam se do mě obul. „Ty už jsi jezdil, viď?“. Nemělo cenu lhát, stejně to poznal. Tak mě chvíli tejral po městě a pak jsme vyrazili za humna. Znáte to, podzim, vlhko, fujtajblově a tak jsme si to mazali po silnici. Levá zatáčka a ejhle v ní bláto z traktoru. Pro mě nic nového, trošku jsem si škodovku podtrhl předem pak už jen plynulým smykem pod plynem jsem pokračoval dál po silnici. V kantorovi by se krve nedořezal. Na prvním vhodném místě mi nařídil zastavit. Ten mi dal, že jsem jezdil jenom trošku. Slovo dalo slovo, z něj nakonec vypadlo, že také jezdí rallye. Takže moje autoškola byla potom o tom, že jsme vyrazili za město a tam mě donekonečna učil řídit. Ale jinak, než byly předepsány osnovy v autoškole.

Uplynuly 2 roky, já studoval VŠ a v garáži se skvěl můj první závoďák. Měl jsem licenci, spolujezdce a mohli jsme začít. Během deseti let jsem těch aut byl přinucen postavit několik, navigátora jsem vyměnil za navigátorku (která mě už po zbytek života naviguje). V garáži přibylo věnců, na skříni pohárů. Skončilo to jednou ale hoodně velkou ránou v Příbrami.

Nebyla by to pohádka, aby neměla šťastný konec. Na podzim moje drahá polovička prohlásila, že by se zase ráda svezla. A pak že blbnou jenom chlapi. Místo odpočinku mě čeká stavba Š-120 LS podle původní homologace.

Tento článek nemá v podstatě s webem Š-110R nic společného, ale zase nebýt jedné Š-110R, tak by nebyl důvod, ho vlastně psát.

A na závěr malý příspěvek k tématu, Erko a film. Kdysi dávno v Praze točila zahraniční společnost reklamu. Měla tam původně vystupovat tmavě modrá okruhová ereska Václava Syřiště. Znalci znají, pamětníci pamatují, ostatní ať čtou. Vašek byl barvoslepý a tak ta barva na autě nebyla málo kocourovatá. Pro natáčení musela eresa dostat nový kabátek. Průšvih byl ale nakonec v tom, že se nedařilo to okruhový auto na suchým asfaltu otočit na ruční brzdu tak, jak si přál režisér. Prostě se nedařilo a nedařilo. Nakonec muselo nastoupit Erko Miloše. Tak někde ve filmových archívech v zahraničí od kamery odjíždí oranžové Erko s nápisem FOLOW ME.

Moc mi nenadáveje, nejsem spisovatel

Ahoj Tom